Přicházím o něco dříve do Domu kultury v Bílovci. Za chvíli se tady přižene naše škola na výchovný koncert. Předchozí diváci měli být už dávno pryč, místo toho se v sále ozývá nadšený potlesk, jásání a prosba o další přídavky. Asi se těm malým špuntům ze základky vystoupení líbilo, protože takhle nadšení a spontánní nebývají snad ani o Vánocích. Na jevišti sedí tři mladí muži – dva drží violoncello, vzadu za nimi bubeník. Jeden z violoncellistů, Láďa Mariaš, studoval dokonce i u nás. Z kluků na jevišti sálá zanícení, je vidět, že si muziku i radost publika užívají plnými doušky. Ale protože už zatím dorazili i naši, produkce končí, prckové opouštějí sál a je čas na výměnu obecenstva.
Studenti usedají na místa. Světla zhasínají a sálem zní první tři skladby z období baroka, klasicismu a romantismu. „No nic, pěkní kluci, hrajou hezky, ale nuda,“ slyším za sebou dívčí hlas po utichnutí Larga z Dvořákovy Novosvětské. Jenomže to už se muzikanti dostávají do 20. století a nálada i těch nejzarytějších odpůrců klasické hudby se rázem mění. Netrvá dlouho a atmosféra je stejná, jako když jsem poprvé vstoupil do sálu. Vypadá to až k neuvěření, co všechno se dá zahrát na tak klasický nástroj, jakým je čelo. Obrovské nadšení, dlouhotrvající potlesk.
„Takových koncertů bychom snesli více,“ shodují se hloučky našich žáků cestou zpět do školy a já se nemůžu zbavit dojmu, že to přece jen s touto počítačovou generací není až tak špatné.
Mgr. Jindřich Foltas
