Každá škola potřebuje občas z organizačních důvodů odlehčit. My jsme se do této situace dostali hned v září v souvislosti s adaptačním kurzem.
Řešení nám nabídlo samo filmové nebe. Světovou premiéru si právě odbyl dlouho avizovaný spektákl Petra Jákla Jan Žižka. No a to bychom ze studijních důvodů přece měli vidět!
Reklama pompézní, rozpočet astronomický, recenze rozporuplné… prostě bylo třeba udělat si vlastní názor.
Jak to dopadlo? Reakce studentů i kolegů byly pro mne až překvapivě pozitivní. Já jsem trochu v rozpacích. O Janu Žižkovi jsme se nedozvěděli téměř nic. Petr Jákl nabízí svoji představu, jak to možná bylo. A jinou ambici asi ani neměl, vždyť ani historikové o této fázi Žižkova života (rok 1402) nic přesného nevědí. O čem si ale student může udělat představu, je to, jak se tenkrát žilo – pletichy těch nahoře, bída těch dole, všudypřítomné násilí, brutalita žoldáků za peníze ochotných sloužit komukoliv. Člověk si opět položí otázku, čeho všeho jsme schopni, ale to asi platí i o dnešní době.
Vnímavý divák (někdo by řekl hnidopich) si může položit i řadu dalších otázek – chorál Ktož jsú boží bojovníci se asi tenkrát ještě nezpíval… dá se v brnění či drátěné košili potápět? Měl Žižka ve své hordě muže tmavé pleti? Že se ten lev vydal tím správným směrem… A téměř už filmové klišé – ponurost středověku. Tenkrát nesvítilo slunce?
Pokud se na Jan Žižku do kina vydáte, je třeba mít na paměti, že nejde o historicky věrohodné dílo, ale jak píší kritikové – o historickou fantasy. A tam se asi schová cokoli. Přesto myslím, že film stojí za vidění, přinejmenším proto, abyste se dozvěděli, jak to bylo s tou Kateřinou.
Mgr. Pavlína Andreeová
