Bílovec, 12. listopadu 2024 Do 31. prosince je v bíloveckém muzeu možné navštívit výstavu Bílovec v sametu, na jejíž přípravě s odborníky z muzea spolupracovali studenti Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci. Některé z jedenácti studií budou zařazeny i do bíloveckého projektu Živá kronika.
„Výstava Bílovec v sametu vznikla jako připomínka 35. výročí sametové revoluce. S událostmi 17. listopadu 1989 a následujících dnů seznamuje návštěvníky nejen v celorepublikovém měřítku, ale přibližuje i tehdejší dění v Bílovci a okolí,“ říká Simona Lindovská z Muzea Bílovec a upřesňuje, že výstava je rozdělena do tří tematických celků. „Jeden je věnován vzpomínkám konkrétních pamětníků událostí, jež se děly přímo v Praze, a to od Palachova týdne po celý listopad 1989. Panely, které nám zapůjčila organizace Post Bellum (Paměť národa), uvádějí návštěvníky pomocí aplikace do rozšířené reality představující zmíněné historické události. Díky tomu se ocitnou přímo v centru tehdejšího dění. Kromě toho je výstava doplněna exponáty zapůjčenými ze Slezského zemského muzea v Opavě a Vojenského historického ústavu Praha. Jde například o zbraně a stejnokroje složek sloužících komunistickému režimu,“ pokračuje Simona Lindovská a soustřeďuje pozornost na třetí část výstavy. Ta představuje nejen období 17. listopadu a sametové revoluce na Bílovecku a v jeho okolí, ale odráží také zdejší každodenní život v období 80. let 20. století. „Cenné podklady jsme získali i díky studentům Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci, kteří vyzpovídali své rodiče, prarodiče a příbuzné, aby se dozvěděli, jak na dramatické období 80. let vzpomínají. Vzniklo mnoho krásných textů, dva z nich se dokonce staly součástí našeho projektu Živá kronika. Pokud si tedy návštěvník bude chtít přečíst kompletní materiály, dostane se k nim prostřednictvím aplikace.“
Mezi studenty Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci, kteří oslovili své blízké a spolu s nimi se vrátili do doby před 35 lety, byly také Anna Dubovská a Anna Šrubařová, autorky textů zveřejněných v Živé kronice.
Anna Dubovská si o zmiňovaných listopadových událostech povídala se svou babičkou a také s bývalou třídní učitelkou. „K oběma mám blízký vztah a vždy jsem vůči nim cítila respekt,“ zdůvodňuje výběr respondentek Anna Dubovská, kterou k zapojení do projektu motivoval jak její zájem o žurnalistiku, tak touha dozvědět se něco víc z historie rodiny. „Je to pro mě obrovsky obohacující a vážím si každé takové příležitosti,“ konstatuje dívka, jež navíc toužila dozvědět se o něčem, o čem doposud nevěděla, co bylo – jak sama říká – takzvaně skryto za oponou. „Už z dřívějška jsem věděla, že babička měla velmi náročné dětství. Až teď jsem ale získala další informace, díky nimž se vše dostalo do kontextu. Vím, že pradědeček býval často mrzutý. Jenže když si uvědomíte, že mu sebrali živnost, do dřív prosperující stolařské dílny mu potupně nastěhovali kuřata, o která se musel starat, jeho dobytek odvedli do JZD, kam musel chodit pracovat, najednou si všechno spojíte a začínáte tomu víc rozumět,“ nechává Anna Dubovská nahlédnout do historie vlastní rodiny a zároveň rozvíjí úvahy o tom, co by ona sama dělala, kdyby žila v Československu té doby. „Na tuhle otázku bych asi nejprve vyhrkla, že bych utekla, že bych tu nebyla. Jenže pak si uvědomím, že by to přece nešlo, protože by tady zůstala moje rodina. Asi si dokážu představit bezmoc, kterou tenkrát lidé prožívali. Kdo nechtěl opustit rodinu, riskoval, že nebude mít možnost dál se rozvíjet podle svých představ. A díky všem informacím, které jsem získala, si velmi dobře uvědomuju, v jakém blahobytu dnes žiju a kolik možností mám. Vždycky si říkám, že mám velké štěstí, že můžu být takovým člověkem, jakým chci být, a že mi v tom nic nebrání,“ uzavírá Anna.
Podobně zajímavě zadané téma zpracovala Anna Šrubařová, která o životě v 80. letech minulého století hovořila se svým otcem Martinem Šrubařem, shodou okolností vyučujícím Gymnázia Mikuláše Koperníka v Bílovci. „O sametové revoluci jsem toho věděla docela dost už dřív, protože jsme o něm s taťkou nemluvili poprvé. V roce 1989 mu bylo teprve 14 let, takže tomu odpovídají i jeho vzpomínky. Ale už tenkrát vnímal, že něco je špatně, říkal, že kdyby nepřišla revoluce, asi by později emigroval,“ nastiňuje Anna obsah své studie. A její slova doplňuje vedoucí předmětové komise dějepisu Pavlína Andreeová, garantka projektu za Gymnázium Mikuláše Koperníka v Bílovci: „Za velice cenné považuji, že Martin Šrubař dokázal konfrontovat pohled tehdejšího čtrnáctiletého kluka s postojem současného dospělého člověka a porovnat, jak dané historické období a všechny události s ním spojené vnímal v prakticky dětském věku, a jak jako dospělý muž,“ konstatuje a přidává vzpomínku na situaci před rokem 1989. „Tehdy na gymnáziu učila Zlata Holušová, dnes ředitelka festivalu Colours of Ostrava. K jejím žákům tenkrát patřil i můj dnešní kolega a Annin otec Martin Šrubař. Zlata tenkrát ve třídě pustila skladbu Neopouštěj nás (Svatý Václave) od Petra Skoumala, což byl pro studenty neskutečně emotivní zážitek. Jenže v tu chvíli do třídy vpadl soudruh ředitel a nastalo obrovské vyšetřování a vysvětlování,“ nastiňuje moment charakterizující atmosféru ve škole 80. let 20. století a předává slovo svému kolegovi. „Tehdy jsem nerozuměl tomu, proč nějaká písnička přilákala do hodiny ředitele školy, nikdy předtím se to nestalo. Vycítili jsme však, že vzniklá situace je naší češtinářce velmi nepříjemná. Až s odstupem času jsem pochopil proč,“ přidává očité svědectví Martin Šrubař.
Ve čtvrtek 21. listopadu v 17 hodin se v Muzeu Bílovec navíc k tématu listopadových událostí roku 1989 uskuteční přednáška Martina Juřici, kronikáře statutárního města Ostravy.
Lenka Gulašiová
