Velmi mě potěšilo, když jsem při jedné procházce kolem gymnázia zjistila, že Memoriál Ondry Lazeckého, bývalého studenta a mého bratra, se od roku 2004 skutečně stal dlouholetou tradicí. Byla jsem překvapená a dojatá zároveň.
Dne 7. 10. 2018 tomu bylo přesně patnáct let, co náš Ondra odešel. Zároveň by letos oslavil třicáté narozeniny. Uvědomila jsem si však skutečnost, že pro drtivou většinu studentů je Memoriál nejspíš pouhým školním fotbalovým turnajem. Ondru nikdo ze studentů nemůže znát, před patnácti lety se totiž teprve narodili, byli malými dětmi, nebo ještě dokonce ani nebyli na světě. Rozhodla jsem se k nim i k učitelům promluvit ve školním rozhlase formou dopisu nejen proto, abych přiblížila to, kdo Ondra byl, ale abych rovněž poděkovala za dlouhodobou podporu této akce.
Ondra byl tehdy stejně jako oni studentem a mladým klukem, který měl ještě celý život před sebou, těšil se na vysokou školu a na zážitky, které ho jako mladého člověka čekají. Měl rád svou třídu, školu, kamarády, koníčky, fotbal, kapelu a stejně jako je ani jeho tehdy nenapadlo, že by ho brzy mohla potkat zákeřná nemoc, která bude i přes všechno jeho odhodlání uzdravit se silnější, než byl on sám. Tehdy jsme si více než kdy jindy uvědomovali, že ani všechny peníze světa člověka v tak těžkých chvílích nepodrží tolik jako právě krásné a pevné mezilidské vztahy. Ondra se léčil nekonečných osmnáct měsíců, po kterých dne 7. 10. 2003 odešel do nebe.
Vyslovila jsem přání, aby Memoriál Ondry Lazeckého byl více než jen fotbal. Aby tento i každý další ročník byl zároveň symbolem vděčnosti za každý nový den, který můžeme ve zdraví prožívat jako velký dar, a také aby byl připomenutím toho, že naše vztahy s lidmi jsou jednou z nejdůležitějších hodnot, na kterých v životě skutečně záleží.
Dopisem jsem kromě Ondry vzpomněla také další mladé bývalé studenty gymnázia, se kterými jsem se za dob mého studia potkávala na školních chodbách, a kteří ze stejného nebo jiného tragického důvodu již také nejsou mezi námi, zejména Janu Bičovskou, Michala Čevoru, Milana Šumšalu, ale i profesorku Šárku Pravdovou. Letošní Memoriál byl i jejich památkou.
Za Ondrovu rodinu s poděkováním
Vanda Hermanová (Lazecká), bývalá studentka gymnázia a Ondrova sestra