Oskar a růžová paní
Ve středu 13. 12. jsme se s oběma prvními ročníky zúčastnili divadelního představení Oskar a růžová paní belgického dramatika Érica-Emmanuela Schmitta. V hlavních rolích vystoupili Robin Ferro a Zdena Przebindová. Pojďme se společně začíst do postřehů samotných studentů:
… Překvapující bylo, že v loutkovém divadle jsme se prakticky nesetkali s loutkami klasického ražení, ale pouze s ponožkou a bačkorou představujícími některé z vedlejších postav obývajících nemocnici (Uzenáč, Číňanka) a zbytek byl ponechán na představivosti diváka tak, že celou inscenaci nacvičili pouze dva herci, kteří ztvárnili dvě hlavní postavy.
Namísto obvyklého šoupání kulis, líčení a hrátek s kostýmy byly změny scén a dokonce i jedna z postav vyjádřeny pouhou úpravou osvětlení, aniž by to nějak narušilo divákovo vnímání děje. …
… Nemoc. Věc, které se každý bojí a kterou, když nastane, se snaží přemoct, investovat do ní veškerý čas i peníze jen proto, aby konečně zmizela. Avšak co když z toho zlého snu utéct nejde? Co když se jedná o nemoc, jež nezmizí? Člověku nezbude nic jiného, než doufat a věřit ve věci, jež se nedají popsat. Můžete tomu říkat naděje, osud nebo pouhé doufání v nějaký zázrak, ale desetiletý Oskar, jenž trpěl leukemií, dokázal tyto věci nazvat jedním slovem. Víra. Příběh, kterým nás provázeli dva herci, nás chytil za srdce a donutil si uvědomit podstatu víry. Člověku v nejhorších chvílích zbude právě jen ona. Může mnohé ztratit, ale díky ní si zároveň uvědomit, jak je vlastně svět krásnější, když si každý den užije tak, jako by se zrovna narodil. Jako by jej viděl úplně poprvé. Víru si každý spojuje s Bohem. Ale kdo to vlastně je? Bůh není konkrétní osoba, na kterou si můžeme ukázat. Je to něco, čeho se nemůžeme dotknout, cítit to nebo slyšet. A i když je to nevysvětlitelné, on se může dotknout nás a předat nám věc, která nám otevře oči a zajistí, abychom den prožili jako rok a přítomný okamžik jako sen. Víra není „věření v konkrétní osobu“. Je to víra v sebe sama. …
… Toto vystoupení na mě působilo velmi smutně. Hlavně ten konec byl smutný. Občas mi děj připadal zdlouhavý, ale jinak nemám co vytknout. Příběh byl propracovaný, vtipný a snažil se v nás zanechat pocit, že si máme života více vážit a jiní lidé to mají mnohem těžší než my. V příběhu hrály 2 postavy a byly použity 2 loutky, což mi připadalo jako úžasný výkon…
… Představení nám ukázalo, že i když máme málo času, tak se toho dá ještě hodně stihnout a pokud v něco věříme, nic není nemožné. A neměli bychom být sebestřední a měli bychom si vážit svých rodičů. …
… Od babi Růženky bylo hezké, že Oskara nikdy nenechala smutnit a vždy ho navedla do dobré nálady. Oskar si pak z toho nic moc nedělal a i díky svým kamarádům si svých posledních 12 dní života užíval naplno. Herci dokonale odvedli svou práci, že jsem byla schopna se do toho ponořit celou duší. Bylo to moc fajn. Těším se na další divadlo. …
… Inscenace předčila mé očekávání. Bylo to vtipné, zajímavé, ale i smutné. Změnilo to můj pohled na život. Rozhodně bych všem doporučil přijít se na toto představení podívat. …
… Téma rakoviny je v dnešní době známá věc. Divadelní hra nám umožnila vidět to, co si nedokážeme představit, ve spojení s humorem a skvělými hereckými výkony. Představení v nás zanechalo hluboký dojem a očarovaně jsme sledovali jeho zajímavé zpracování. …
… Přemýšleli jste někdy o tom, jaké štěstí vlastně máte, když jste zdraví? Právě tento fakt nám přiblížilo představení Oskar a růžová paní, které jsme zhlédli na alternativní scéně Divadla loutek v Ostravě…
… Téma rakoviny a umírání bylo pojato velice zajímavým způsobem a i přes celkově pochmurnou atmosféru příběhu se místy objevily i vtipné a úsměvné momenty. Za sebe tedy můžu říct, že se mi představení moc líbilo a ke konci mi dokonce ukápla i nějaká ta slza. …
… Zaujalo nás, jak byl příběh zpracován. Jak malý desetiletý kluk zvládl prožít 12 dnů, každý den jiným způsobem. Líbilo se nám, že dokázal přijmout situaci tak, že neprokazoval sebelítost. Naopak růžová paní mu pomohla smířit se s těžkým údělem. Vyrovnával se s tím tak, že dal na její radu a začal psát Bohu. Myslíme si, že herci odvedli dobrou práci. Příběh v nás zanechal velký dojem a změnil pohled na věc. …
Mgr. Markéta Tesařová, Mgr. Radim Bejlovec a kolektiv studentů prvních ročníků