Ve středu 4. 11. 2015 jsme v divadle Antonína Dvořáka zhlédli severské drama Lesík, jehož autorem je spisovatel Jasper Halle. Hru nazkoušeli ostravští herci pod taktovkou norské režisérky Victorie Meirik.
Hra pojednává o těžkém dětství zanedbávaných a zneužívaných dětí. Skupinka asi desíti dětí si chodí hrát do zakázaného lesíku, kde se ovšem mohou objevit také vágusové. Hlavní hrdinkou je Julie, černá ovce mezi dětmi, kterou kromě odmítání a šikany od dětí navíc potká i zneužívání a nakonec smrt.
I když herci znázorňují chování dětí, nevidíme v tom dětinskost, pouze krutost, což velmi přesně dotváří celkovou smutnou atmosféru. Působí to na nás takovou silou, že pak jsme vděčni za každý světlý moment, kdy se k sobě děti zachovají pěkně. Překvapilo mě, jak mluvily sprostě, i když šlo vidět, že se s těmi slovy teprve seznamovaly, stejně doufám v nadsázku. Starší diváci se těžce vyrovnávali s vulgarismy, kterých opravdu nebylo málo, přímo z publika jsme si mohli vyslechnout „jaká je to nehoráznost a nepatřičnost.“
Velice se mi líbilo, jak elegantně jsou vyřešeny kulisy. Hlavními rekvizitami byly velké pohyblivé tabule, které kromě toho, že zvětšovaly a zmenšovaly prostor při jejich posouvání, také sloužily k tomu, aby si herci vše potřebné na ně nakreslili. A nejen na ně, křídou se kreslilo i po zemi. Také hudební složka byla velmi minimalistická, do scény byla vpravena tak jemně, že jsme si ji skoro ani neuvědomovali.
Zajímavé bylo i zasazování děje v čase. Dospělí vzpomínali na události jednoho roku, které vedly ke smrti Julie. Někdo z nich prostě napsal na tabuli, ve kterém ročním období jsme se právě nacházeli. Tak se tedy prolínalo samotné dětství a vzpomínání teď již dospělých dětí. Jednoduché kostýmy nám pomáhali lépe představit si, které roční období vlastně je.
Asi nejvíce mě zasáhla poslední scéna, kdy se objevily dvě zpívající holčičky. Tento dramatický konec jakoby dotvořil celou představu o nešťastné hře, kterou bychom mohli brát také jako varování.
Karolína Vojkůvková