Pražské dobrodružství
Je tiens à préciser que la version tchèque n’est pas une traduction mot à mot. L’essentiel se trouve dans le texte, mais ce dernier est pourtant bien appauvri. Profitez de la belle langue pour en apprendre le plus sur notre aventure !!
Předvečer
Stejně jako loni nebo předminulý rok se mělo konat státní kolo Francouzské olympiády. Pro účast se ale muselo až do Prahy, kde se soutěž odehrávala. Představte si však soutěž začínající v 9 hodin. Museli byste z Ostravy vyjet vlakem v 5 a vstávat tak ve 4 hodiny ráno. A to se zaručeně nikomu nezamlouvá.
Náš odjezd (můj a paní Tesařové) byl ve 13:30 z Ostravy-Svinova. Ale ještě, než jsme stihli nastoupit do vlaku, čelili jsme menším potížím. Místo srazu jsme si nespecifikovali, zabralo nám tedy pár minut, než jsme se našli na nástupišti. A jakmile jsme byli usazeni ve vlaku, již nic nás nedělilo od města sta věží. Takže tedy nashle zítra, Ostravo, a ty, Praho, otevři nám své brány !
Jízda byla klidná. Sem tam jsme prohodili pár slov, jinak každý nakládal po svém s časem, který nám byl takto dán. V mém případě dobře posloužila kniha a messenger.
Po příjezdu do Prahy s menším zpožděním jsme se odebrali do penzionu, kde jsme měli strávit noc. Ale byli jsme podrobeni další zkoušce: jméno paní Tesařové nebylo na seznamu hostů. Problém bylo třeba vyřešit, a to se povedlo.
Po ubytování jsme opět vyrazili do ulic města. Tramvají jsme se dostali až na nábřeží Vltavy, odkud nás naše nohy vedly na Karlův most a nahoru až na Hrad. Dolů jsme se vrátili krásnou cestu lesíkem na Petřínském kopci (který má určitě jiné jméno, které mi ale uniká). Došli jsme, až nevím kam, a tramvaj, která by nás zavezla až k penzionu, jsme viděli odjíždět přímo před sebou. Těch dvacet minut, co nám zbývalo, jsme strávili návštěvou Pražského Jezulátka, kde jsem přečetl i menší modlitbu i přes mou nevíru.
Po návratu do penzionu jsme si sedli na dvůr a popíjeli čaj/kávu. Stačilo už jen říct dobrou noc a odebrat se na pokoj. Ten jsem sdílel s jedním milým klučinou, kterému bylo tak trochu volné, že je v Praze kvůli soutěži, a vrátil se pár minut před půlnocí, protože šel na pivko.
Konečně jsem ulehl a dopřál si tak zasloužený spánek po namáhavém dni – cítil jsem i dokonce, jak mi brní nohy…
Den D
Ráno jsem se probudil svěží a odpočatý. Šel jsem na snídani, ale jedna taková milá paní po mně chtěla lístek, na jehož existenci jsem úplně zapomněl. Při návratu do jídelny, tentokrát už s lístkem, jsem narazil na paní Tesařovou, která jej taky zapomněla. Drôle de matinée.
V Institutu nás, obecně jako každým rokem, přivítali ve velkém kinosále v suterénu budovy. Bylo to skvělé, vidět zase ty tváře milých porotců. A dokonce tu skvělou Francouzku, kterou jsem měl v porotě v krajském kole. Ta je vážně boží.
Po zahájení nás odvedli do sálů, kde se soutěž uskuteční. Poslech byl docela v pohodě, no, daleko více v pohodě než ten z kraje, kde nás beztak chtěli napálit tím, že polovinu odpovědí v nahrávce nezmíní. Poté jsem musel sál opustit a čekat hodinu, abych mohl pokračovat popisem fotky a hovorem na určité téma. Tu hodinku jsem strávil čtením, a když konečně přišla řada na mě, stres na maximu. Ale to mě, ostatně jako při každé soutěži, rychle přešlo. Opět jsem se rozkecal, a dokonce místo toho, abych popisoval nějaký obrázek, jsem mluvil o mnoha dalších věcech, snad jen ne o obrázku. A co se mého tématu týče, nějakou štěstěnou jsem si vylosoval úplně stejné jako v kraji. Takže mě v mé mluvě nešlo zastavit. Ozvaly se i pochybnosti o mé české národnosti, které mě jen potěšily.
Paní Tesařovou jsem pak nalezl na dvoře v konverzaci s jednou milou profesorkou, jež čekala na svého studenta. Všichni jsme pak šli na oběd do nedaleké školy ve Vodičkově ulici. Luxor, palác knih, byl další na seznamu. V něm jsme strávili dokonce dvě hodiny. Čas je ale neúprosný a začínal nás tlačit. Byla tedy nutnost se vrátit na Institut, ale i tam jsme zakotvili v tamním menším knihkupectví, kde všechna díla byla francouzsky. Pastva pro oči a touha odejít absolutně nulová. Paní Tesařová si pořídila úžasný, tout à fait nový slovník, a já pak později taky jednu menší knížku.
Zbývalo už jen počkat na výsledky. Na rozdíl od minulého roku projekce krátkých metráží neproběhla, ale hned jsme se vrhli na vyhlašování místa cen. Začínalo se mou kategorií. To, jak jsem zjistil, tak mě málem vezli. No, ale jak to podat, aby to nevyznělo egoisticky a nadneseně? Výhra. Hotovo. Cena, diplom, fotka, na shledanou. Všiml jsem si ale, že se mi lehce snažili podsunout fakt, že mě tam příští rok už nechtějí: dali mi knihy, které byste již v mé knihovně našli. Hehe.
Popisovat zbytek je snad zbytečné. Nádraží, vlak, cesta, au revoir… Ale rád bych poděkoval paní Tesařové za tento zážitek, že mě (opět) pozvala na čaj, a prostě za to, že tam se mnou byla. Takže merci 🙂
Dominik Nagy, 2. A
