Když jsem šla dnes „po pískovně“ do města, osvítilo na chvíli sluníčko novou fasádu na přístavbě školy. Hlavně kuchyň zazářila svoji novotou. A tak jsem si vzpomněla, jak jsme my, žáci jedenáctiletky, chodili na obědy do školy na náměstí. Dnes je tam už knihovna a centrum pro seniory. Mnohokrát jsme šli husím pochodem, jeden za druhým, jednou nohou po chodníku, druhou po cestě, zpívali, smáli se a dělali ostudu. Aut tolik nejezdilo, takže jsme tak mohli jít od jedné školy až k té druhé. Dnešní studenti mají vše pod jednou střechou a tyto legrácky provozovat nemohou.
„Po pískovně“ už chodím jenom já nebo snad ještě ti dříve narození. Byl to chodník mezi dvěma dírami vzniklými vytěžením písku. Krátívala jsem si tam cestu do školy dírou v plotě kolem školní zahrady. Ty díry se postupem času zasypaly zbytky zbořených domů po válce a jiným odpadem. Časem se na jedné straně chodníku postavily garáže a na druhé vzniklo dětské dopravní hřiště. Bylo od chodníku ohraničeno řadou topolů a tenkou vrbou.
Vzpomínám si taky, jak jsem s bratry podávala tátovi cihly, když byla brigáda na přístavbě nové učebny chemie. Nebo jak jsme my, žáci jedenáctiletky, chodili na brigádu, když se pod garážemi stavělo koupaliště – už tam není!!! Ale to je opravdu hodně dávno, vždyť loni jsem se opět setkala se svými spolužáky a to už bylo 55let po maturitě.
Škola několikrát za svých 70 let změnila název. Když se stala matematickým gymnáziem a začali sem dojíždět studovat i žáci ze vzdálenějších míst, přistavěl se internát a jídelna. Topoly se vykácely, jen vrba u hřiště, které začalo sloužit potřebám školy, zůstala. Několikrát se jí ulomila větev, ale vždy se vzpamatovala a studenti se pod ní dále schovávali do stínu. Před několika lety, to už kmen měl asi 1metr, ji pokáceli. Při různých sportovních akcích pak studenti na pařezu odpočívali. Dnes už je tam jen trouchnivějící pahýl, který ještě stále připomíná její velikost.
Změnilo se nejen okolí školy, název, osnovy, ale i vybavení tříd a učeben. Mnohokrát se stalo, že v polovině hodiny matematiky se ozvalo zaklepání, či spíše kopání do dveří, protože ruce byly zaměstnány jinak, a po otevření vešel do třídy snad ten nejmenší žák na škole, který nesl ten největší model geometrického tělesa z kabinetu matematiky. Prý ho budeme potřebovat. A vůbec nevadilo, že zrovna probíráme rovnice. Ještě štěstí, že kabinet byl vedle našich tříd. Toho žáka totiž za modelem nebývalo ani vidět!!! Takhle si naši třídní profesoři RNDr. Ota Hon a RNDr. Karel Štencl uměli dělat legraci a nám zpříjemnit hodinu matematiky. Odplata určitě netrvala dlouho. Dnešní studenti to už snad znají jen ze starých filmů, ale my jsme to ještě zažili. Nebo ještě dnes jsou v kabinetě tyto půlmetrové modely??? Ono totiž poslat někomu počítač asi není tak jednoduché. Snad logaritmické pravítko by šlo. Teď je ale otázka, zda dnešní studenti ví, co všechno jsme my uměli na něm spočítat.
O velké přestávce jsme chodívali pěkně v zástupu ve dvojicích po chodbě, abychom měli nějaký ten pohyb mezi hodinami. V jedné ruce krajíc chleba, ve druhé jablko nebo slovníček. Pozorovali jsme starší spolužáky či mladší spolužačky a bavili se o ledačems. Třída se zatím vyvětrala a služba měla za úkol nikoho do třídy nepouštět. Věčné problémy byly se Slavošem, který nikdy nechtěl opustit lavici. Seděl tam a řešil nějaký zapeklitý šachový problém. Služba byla naštvaná, protože nemohla splnit svou povinnost. Slavoš se stal mistrem sportu v šachu a my se dnes můžeme chlubit, že jsme jeho spolužáci, tak jako se jiní chlubí Petrou Kvitovou.
Taneční, tam vznikaly první lásky, opětované i neopětované, ale i celoživotní. Výlety, na kterých jsme poznávali krásná místa a zažívali spoustu legrace. Spartakiáda, dostali jsme se až do Prahy.
Maturita, bylo nám krásných SEDMNÁCT! Byli jsme šťastní, měli jsme plno plánů a dost energie na jejich splnění. Neměli jsme sice všechno, co bychom chtěli mít, ale měli jsme velkou touhu toho dosáhnout.
Přeji Gymnáziu Mikuláše Koperníka, aby mělo samé dobré profesory a také hodně úspěšných studentů. Profesorům zodpovědné studenty, studentům výborné profesory a nám všem hodně zdraví a štěstí. A všem svým spolužákům a kamarádům ať se ještě dlouho a ve zdraví a radosti potkáváme.
Eva Matulová – Přikrylová
Jendo, přineseš mi, jako vždy, i tentokrát krabičku hříbků???